Moje maličkost JÁ

Jmenuji se Martina Procházková, jsem dětská sestra, laktační poradce a instruktorka kojeneckého plavání.

Jako dětská setra jsem odmaturovala v roce 1997 na Střední zdravotnické škole v Mostě a po několika malých peripetijích s rozhodováním se mého nynějšího a jediného manžela jsem v srpnu téhož roku nastoupila ve Fakultní nemocnici v Hradci Králové na oddělení kojenců, což bylo z mého hlediska prostě super.

Ještě týž rok v říjnu jsem se vdala.

Po menším povinném kolečku po odděleních Dětské kliniky a návratu zpět na kojence jsem otěhotněla a 1999 byla ze mě mamina. Myslela jsem, že mě máloco překvapí, že si musím umět s miminkem poradit, vždyť je to moje práce. Ale, ale! Ale byla jsem najednou jen prvorodička s mozkem zalitým mlékem, totálně vymaštěná a navíc trefená profesionální deformací.(Kdo to nezná, není, co závidět, věřte!) Najednou mi všechny znalosti a dovednosti a zkušenosti z hlavy utekly, už jsem nebyla dětská sestra, která to zvládá levou zadní, ale mamina, co si neví rady, co brečí, když bolí prsa, když dítě nejde uspat, když padá únavou a přitom je na mateřské dovolené, když má pocit, že není dobrá máma..............

A proč to tu rozebírám? Protože tyto zážitky mě přivedly k tomu, co dnes dělám. Já naštěstí měla po ruce svou maminku, ale i manželovu maminku (se kterou jsem i s dítětem rok po porodu bydlela) a také výbornou paní doktorku a tyto tři "dobré víly" mi vždy dokázaly poradit, povzbudit mě, pomoc ale i usměrnit, uklidnit......... a to spousta čerstvých maminek nemá a těžko někde hledají radu nebo pomoc.

A tak jsem veškerou svou energii nasměrovala tam, kde se mi zdála být velká mezera. Jako dětská sestra jsem k tomu měla velice blízko, ale i tak bylo nutné absolvovat spoustu školení a kurzů, abych mohla být alespoň trochu spokojená sama se sebou, už jsem nechtěla připustit, aby mě něco v této oblasti zaskočilo a nevěděla si s tím rady a abych s čistým svědomím dokázala maminkám dobře a účinně poradit.

Do toho se nám sem cpala Evropská unie a celoplošná panika, že jako středoškolák nebudu moci vykonávat svou práci, jsem se přihlásila na vysokou školu a v roce 2000 mě přijali. Bakaláře ošetřovatelství jsem dokončila v roce 2004. Nebyl to žádný med, chodila jsem do práce, o víkendech do školy, kde námi spousta doktorů pohrdala a jiní si nás zase pletli s mediky, nikdo nechápal, na co je sestrám vysoká škola. Během studia jsem zvládla ošklivě (pro mě) potratit ale vzápětí i porodit, přestěhovat se do domečku a také oficiálně stvrdit svou práci s kojícími matkami certifikátem od MuDr. Mydlilové.

Rok 2004 byl ve znamení nového zákona pro sestry a vůbec pracovníky ve zdravotnictví, začaly registrace, zaplatíte 500Kč a dají vám papír, že jste sestra a můžete si to i přidat ke jménu, no tak jsem registrovaná. Tento rok jsem zakončila rekvalifikačním kurzem na instruktorku plavání kojenců a batolat. Na všechny své činnosti jsem si pořídila živnostenský list a dle slov svého muže provozovala na mateřské drahého koníčka.

Jelikož na mě začaly být kladeny stále více nároky týkající se nejen miminek, kojení a plavání ale také porodu a přípravy na něj, vrhla jsem se do dalšího vzdělávání a s kolegyní z plavání jsme rozjely předporodní kurzy. Nebyly tak bobastické, jako ty ostatní v našem městě, braly jsme malé skupinky, ale myslím, že připravené byly dobře, alespoň podle ohlasů.

2006 se nám narodil další syn.

2007 jsem se na částečný mrňavý úvazek vrátila do nemocnice. Mám ráda práci v nemocnici, ale po těch letech, kdy jsem pracovala sama za sebe, organizovala jsem si svou práci a péči o rodinu, to bylo někdy dost náročné. Zapomněla jsem, že tam chodí spousta lidiček jen do práce a že tu práci třeba ani nemají moc rádi. Nastoupila jsem z popudu hlavní sestry na oddělení novorozenců, byla jsem ve svém živlu, jen některé sestřičky mi to, bohužel, kazily. Ale nevzdávám to, já věřím, že nejhodnějších sestřiček vstřícných, chytrých, šikovných a obětavých jsou mraky, jen si nesmějí myslet, že proti těm ostatním nic nezmůžou. Někdy je to těžké, ale ty maminy a jejich mimina si to zaslouží.

2009 se nám podařilo srovnat skore na dvě holčičky a dva kluky. Jelikož mi těhotenství spíš ubírá a nebýt paní primářky, zřejmě bych po Janičce už žádné děti neměla, slíbila jsem manželovi, že všeho nechám a veškerou energii věnuji rodině a našemu miminku. Zůstala mi jen internetová poradna,občas nějaký ten telefon a teď i sem tam nějaká ta vana s miminkem.

Jestli jste se prokousali až sem, máte trpělivost a kuráž. Děkuji.

Dnes řeším otázku registrovat si nestátní zdravotnické zařízení, ale bohužel narážím na klasické překážky, jako je hygiena, prostory, peníze........Spousta lidí mi v tom fandí, já ale nevím, jestli na to mám dost síly, papírování, byrokracie a hlavně neochota některých úřadů pomoc nebo jen poradit mě dost ubíjí. Dám vědět, když se něco změní.

Tak myslíte, že už se trochu známe?Dobrý den. Martina

V případě, že považujete některé informace či sdělení za opravdu důležité, můžete je v textu zvýraznit například takto.